O ruštině

Ruština (russkij jazyk) je nejužívanějším slovanským jazykem. Pro slovanské národy je ruština hlavním univerzálním dorozumívacím jazykem (nepočítaje církavní slovanštinu).

Ruština patří společně s běloruštinou, ukrajinštinou a rusínštinou do skupiny východoslovanských jazyků.

Rozšíření ruštiny

Ruštiny byla úředním a hlavním dorozumívacím jazykem carského Ruska a z toho důvodu se rozšířila po obrovské rozloze východní Evropy a severní Asie.

Významné rusky mluvící menšiny žijí i v mnoha jinak neruských i neslovanských státech, které po rozpadu Sovětského svazu získaly nezávislost.

Ruština je velmi rozšířena v Izraeli. Významné rusko jazyčná menšiny jsou mimo bývalých zemí SSSR v Číně, Mongolsku, Finsku a USA.

V dobách studené války se ruština stala hlavním dorozumívacím jazykem zemí Varšavské smlouvy a RVHP, v řadě z nich se povinně vyučovala na školách. V Československu se ruština vyučovala povinně do roku 1990, tato zkutečnost byla mnohými kritizována, ale dnes s odstupem času lze říct, že povinná výuka ruštiny byl jeden z mála nesporných kladů té doby.

I v zemích nespadajících do sovětského bloku byla ruština nejčastěji voleným cizím jazykem ze slovanských jazyků.

Kvůli svému politickému významu se ruština stala i jedním ze šesti úředních jazyků Organizace spojených národů.

Ruština jako úřední jazyk

Ruština je úředním jazykem v státech:
Rusko, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Krym (Ukrajina), Abcházie a Jižní Osetie (Gruzie), Podněstří a Gagauzie (Moldávie)

V Číně je ruština uzána jako jazyk menšiny.

Ruština historie

Od 10. století se na ruském území spolu s křesťanstvím šířila církevní slovanština a stávala se úředním a spisovným jazykem. Ruština jako lidový jazyk se objevovala paralelně s ní v kronikách, právních a správních dokumentech.

Vliv církevní slovanštiny slábl od 17. století, kdy stoupal význam Moskvy a prosazoval se jazyk z jejího okolí. Na začátku 18. století došlo k reformě spisovné ruštiny, včetně úpravy cyrilice na tzv. graždanku. V 19. století došlo k největšímu rozkvětu klasické ruské literatury.

V roce 1917 došlo k pravopisné reformě, která mj. opět zjednodušila písmo.

Abeceda a výslovnost

Ruština se píše cyrilicí. Ruská abeceda se nazývá azbuka.

velké: А Б В Г Д Е Ё Ж З И Й К Л М Н О П Р С Т У Ф Х Ц Ч Ш Щ Ъ Ы Ь Э Ю Я
malé: а б в г д е ё ж з и й к л м н о п р с т у ф х ц ч ш щ ъ ы ь э ю я
přepis: a b v g d e ë ž z i j k l m n o p r s t u f h c č š šč y è ju ja
výslovnost: a b v g d je jo ž z i j k l m n o p r s t u f ch c č š šč tvrdý znak y měkký znak e ju ja
  • Na rozdíl od češtiny Rusové rozlišují výslovnost měkkého a tvrdého I/Y – zatímco И se čte podobně jako naše (o něco měkčeji), Ы je výrazně tvrdší (vyslovujeme naše I/Y (v češtině obě stejné) v poloze přibližně jako pro výslovnost a/ch)
  • Měkký znak a Е, Ё, И, Ю, Я změkčují předcházející souhlásku, např. дети se čte [ďeťi], мать se čte [mať]. V takových případech se počáteční [j] z výslovnosti trochu ztrácí, „vyčerpá“ se na změkčení.
  • Tvrdý znak se používá výjimečně pro vyznačení švu mezi předponou a kmenem, kde naopak ke změkčování docházet nemá: въезд čti [vjezd].
  • Silový přízvuk je na různých slabikách, v písmu se však nerozlišuje (s výjimkou jazykových učebnic, slovníků apod.)
  • Silný dynamický přízvuk má pak i důsledky kvalitativní, v přízvučných slabikách je plný vokál, v nepřízvučných dochází k redukci, např. Молоко se čte jako [mъlъkó]. Nepřízvučné О se čte skoro jako [a], např. свобода čti [svabóda].
  • Ruština má pohyblivý přízvuk, to znamená, že může být na jakékoliv slabice, např.: мама [máma], хочу [chъčú], барабан [barabán].
  • Ruský přízvuk je silnější a dynamičtější než český, kromě toho má významotvornou funkci, např. замок [zámъk] – hrad, замок [zamók] – zámek, стоит [stójit] – stojí (o penězích), стоит [stъjít] – něco stojí někde, nachází se.
  • Ё je přízvučné Е a Rusové ho v písmu zřídka odlišují. Pokud by nevznikla nejednoznačnost ve významu slova, píší místo něj Е.
  • Na rozdíl od sousední běloruštiny a ukrajinštiny, v ruštině se praslovanské [g] nezměnilo na [h].

Gramatika ruštiny

  • Ruština má 6 pádů (oproti češtině chybí 5. pád, který je nahrazen prvním pádem).
  • Slovesa se časují podobně jako v češtině. Existují dva druhy časování (= základní rozdělení sloves podle časování). V prvním časování převládají koncovky s písmenem „a“ (dělaju, igrajut, …) a v druhém časování převládají koncovky s písmenem „i“ (napišu, uvidim). Dále kromě tohoto rozdělení existují další typy časování, které se od sebe liší způsobem časování.
  • Ve spisovném projevu se nevypouští podmět, musí na jeho místě být alespoň osobní zájmeno.
  • V minulém čase se nepoužívá pomocné sloveso být (я написал = ja napisal = napsal jsem).
  • V přítomném čase chybí spona (он дурак = on durak = je to hlupák).

Slovní zásoba ruštiny

Ve starší slovní zásobě jsou výpůjčky z turkických jazyků (конь = koň = kůň; кабан = kaban = kanec; коте(ё)л = kotel = kotel). V novější zásobě se objevují slova přejatá z němčiny, francouzštiny a angličtiny.

Klavesnice.info: virtuální ruská klávesnice umožňující psát znaky ruské cyrilice (ale i jiných jazyků) bez speciálního HW zařízení – třeba v internetové kavárně, na návštěvě nebo u zákazníka.

 

One comment

  1. časování sloves napsal:

    V ruském jazyce jsou dva typy časování, ale v I.časování je v koncovce typické -e (ешь, ет, ем, ете) a pro 3. osobu množného čísla -у/-ю (ут/ют)a ve II. časování je v koncovce typické -i (ишь, ит, им, ите) a ve 3.osobě množ. čísla -а/-я (ат/ят)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *